Martin Skalický / Michal Šmeral
Rozzářené noci, temné dny

Galerie města Trutnova   
8.4.2015 – 6.5.2015

Rozzářené noci temné dny je název společné výstavy dvou mladých sochařů, absolventů ateliéru figurativního sochařství Fakulty výtvarného umění VUT v Brně. Od dob školení těchto umělců pod vedením Michala Gabriela už uplynulo více než deset let a mezitím oba vyzráli v nepřehlédnutelné osobnosti českého sochařství.

Tito dva autoři spolu nevystavují poprvé a je to pochopitelné, neboť jejich spojení se ukazuje být velice obohacujícím. Oba spojuje ironická nadsázka v rovině tématu i zpochybnění klasického média, experimentování a hledání nových výrazových poloh běžně užívaných materiálů. Vratká rovina, na níž se jejich práce pohybují, balancujíce přitom mezi vážností, poetikou a sarkastickým nadhledem, propojuje rozdílná tvůrčí východiska v jeden kompaktní celek.

Oba vystudovali figurativní sochařství a museli se tak vypořádat s anatomií a se zobrazivým vyjádřením jako takovým. Přesto, nebo možná právě proto, takzvaně reálná figura zaujímá v jejich tvorbě především podobu výchozího bodu, námětu, který je přetvářen, deformován a parodován. K parodii se však autor může dopracovat až tehdy, kdy parodované detailně pozná. Martin Skalický dokonce zakončil studium  diplomovou prací náležící do oblasti hyperrealistického sochařství. Jeho následující volná tvorba se však ubírala naprosto odlišným směrem. Věnuje se postupům, které se klasické figuře vyhýbají, obcházejí ji obloukem a  zanechávají ji kdesi v dálce, i když na dohled. Vzniká tak série nazvaná Zhmotněný výdech, která představuje sochy a sousoší po vzoru postaviček Toy Story ušitých z látky a až potom zalévaných do epoxidu.

Látky v epoxidu, ale i nečekaně zpevněné plyšové hračky v laminátu jsou objekty pohrávající si s materiálovou transformací, zároveň jsou to prostředky pomocí nichž autor přetváří tradiční  náměty  jako jsou otec a syn, lovecká sezóna, snímání z kříže- zlehčuje je a zároveň nepomíjí jejich obsah, hledá aktuální polohu, při níž se s tématem vypořádává.

Od stylizace přechází v sérii nazvané Geometrický akt ke schematizaci. Kosočtverce, v jeho díle fungují ve svém symbolickém významu pro ženský akt a zároveň jsou dekorem a ornamentem. Ve Skalického pojetí však ornament není zločin, jak hlásala jedna zarytá umělecká generace, ale je konstrukčně fungujícím prvkem, který sice působí esteticky a vizuálně zdobně a zároveň se ze své dekorativní podstaty vymiňuje. A najednou si uvědomíme, jakou sílu má materiálové pojetí, že symbol, který je ve školním sešitě a na oprýskané zdi vulgarismem, může být  převeden do patřičného materiálu dokonce i šperkem.

Práce Michala Šmerala jsou v mnohém s přízněné, především v míře používané nadsázky a ironie. Také on se přes hru se sochařským médiem a experimenty dostává k hlubině sdělení. Koneckonců je to bývalý speleolog. Odtud tedy možná vyvstala  krápníkovitá podoba mnohých jeho objektů.

Vrstvení hmoty, zakrývání místo odhalování, zdánlivé znepřehledňování zachycovaného pomocí dalších vrstev materiálu paradoxně pomáhá  nalézat i další významové vrstvy skutečnosti.

Živelnost a spontánnost Michalových prací stojí vlastně v kontrastu k limitům sochařství. Není přitom vůbec snadné tvořit spontánně, jste-li sochařem. Touha vyjádřit se nevázaně a odvážně může často narazit na technologická omezení. Michalovi se však daří pomocí překračování zavedených postupů vytvářet expresivní uvolněné artefakty. Využívá pro tyto účely skutečné předměty běžného života, které přetavuje v nové kreace jako je tomu například v objektu vytvořeném z židlí zalitých do sádry nebo v krajině sestavené z dětských hraček a sochařských polotovarů. Jiná díla zase vychází z živelného lití umělých pryskyřic a působí jako malba v prostoru.

Výstava byla nazvána Rozzářené noci temné dny. Za tímto poetickým paradoxem, jak už tomu často v tvorbě Skalického a Šmerala bývá, se skrývá také poezie všedního dne. Po temných dnech těžké práce na zakázku, pracují za rozzářených světel ve svém ateliéru na své volné tvorbě. Vznikají tak artefakty, které jsou trochu pop-artové a trochu přitom parodií pop-artu, trochu klasické a přitom inovují běžné sochařské postupy, především však jsou odvážné, vtipné a svěží. Promlouvají provokativním výtvarným jazykem jakoby nám chtěly říct: neberte to všechno tak moc vážně a zároveň naléhavě cítíme, že nám sdělují něco velmi důležitého a závažného.

Lucie Pangrácová
ředitelka Galerie města Trutnova

 

 

Pavel Matyska / Martin Skalický
Zhmotněný výdech

Městská galerie Panský dvůr / Turistické centrum Veselska, Veselí nad Moravou

31. 8. 2014 – 12. 10. 2014

Oba autoři se narodili na konci 70. let a studovali na FaVU VUT v Brně, Pavel Matyska od roku 1996 do roku 2002 v ateliéru figurální malby u Jiřího Načeradského, Martin Skalický od roku 2000 do roku 2006 v ateliéru figurálního sochařství Michala Gabriela. Oba autoři ve své tvorbě z figury vycházejí, transformují ji ovšem do zjednodušené, spíše znakové formy.

Pro Skalického tvůrčí přístup je charakteristický zájem o ornament, který ale přetavuje někdy do popových, jindy do minimalistických forem. Erotika, která je v jeho tvorbě výrazným motivem, byla ještě za dob studií uchopena jako stavební prvek neškodného opakujícího se ornamentu, pro jehož základ posloužily fotografie z porno časopisů. Původní motiv by nepoučený divák snad ani nenašel. O deset let později se Skalický opět nechal inspirovat podobnými motivy - tentokrát však ženské akty geometricky zjednodušuje do čtverců a obdélníků, které vytváří buď z latěk nalezených poblíž svého ateliéru ve Zbrojovce, nebo z tenkých lišt, které kombinuje a přibíjí na vypolstrovaný podklad z damašku, takže je zde uplatněn jakýsi čalounický přístup. Tyto práce mají komickou návaznost na podobně hravého Pavla Brázdu, ale zároveň třeba na mnohem vážnějšího Zbyňka Sekala - autory o půl století starší. Práce z období 2012 -13 z cyklu Zhmotněný výdech budí iluzi figurek a objektů stvořených z nafouknutých či vycpaných polštářků, nicméně provedení je v laminátu. Zde se vizuální vlivy kříží snad nejvíc: vybavíme si Dysneyovské plastové hračky, Růžového pantera nebo Němečkův čtyřlístek, zavítá sem dokonce i Stratilova liška, některé plastiky vzdáleně připomínají vystřihovánky současné americké umělkyně Sary Walker. Ráda bych zde zmínila fakt, že groteska a figurálnost je v současném světovém sochařství aktuální a Martin Skalický je jedním z Gabrielových absolventů, kteří dokázali realistickou figuru posunout do forem, která je současná a zároveň osobitá. (Tato věta by mohla zaznít vlastně v libovolném století - jde o to, že existuje řada teoretiků umění, kteří sochařství jako obor považují za "úpadkový"). 

Pavel Matyska za dob studií maloval poměrně realistické velkoformátové obrazy, které byly v podivuhodné synchroničnosti s Lipskou školou, jejíž význam byl na světové scéně nejzřetelnější kolem roku 2004 či 2005. Dalo by se říct, že tehdejší Načeradského studenti, jako byl Matyska, Jan Fišer, či Jiří Pikous uplatňovali podobný poetický přístup k obrazu - jakousi novou verzi surrealismu, ovšem bez pavučin, prsatých ženských torz a vajíček v roští: společná jim byla nereálná barevnost, realistické provedení figur, ale zároveň prapodivné situace, které byly mnohem víc filmové než malířské - jakoby na plátno zabloudily z filmů Terryho Gilliana nebo Jana Švankmajera. (Ostatně pražský vrstevník výše zmíněných malířů Daniel Pitín v tomto filmovém přístupu a inspirací ve svých obrazech zdárně pokračuje dodnes, a to nezmiňuji celou řadu o necelou generaci mladších malířů - např. Jana Vytisku a mnohé další.) Matyska ještě asi do roku 2007 maloval temnými, špinavými pastózními oleji a stále řešil motivy aut, industriální architektury ve městě, osamělé stromy či rostliny mezi činžáky a továrnami. Poté nastal radikální obrat -  začal pracovat s akrylem - nikoliv pastózně, ale spíš akvarelově, a tatam byla promalovanost či realističnost. Sami můžete vidět, že i velký formát dovede pojmout pár tahů štětcem, a to tak, že to je dostačující. Dovolila bych si uvést i analogii s Jakubem Špaňhelem, který je Matyskův vrstevník a s texturou barvy a štětcovou fakturou pracuje podobně: uplatňuje je rovněž v jednoduchých motivech, dokonce i barevná paleta je podobná. Matyska je ovšem brilantnější malíř, rád zasazuje do obrazu element příběhu, motiv každodennosti či až banálnosti, ale zároveň často i ponurosti (např. jeden z jeho obrazů má název Zlý domek). Matyska maluje, jako by byl ve školce (např. juxtapozice kytky a kouřícího komína), ale zároveň víme, že toto zjednodušení je jak komické, tak vážné ve své prostotě.

Návrh vystavovat spolu přednesli Skalický s Matyskou oni samotní - často je zajímavé pozorovat, když se dva umělci dohodnou na výstavě ne primárně proto, že se kamarádí, ale proto, že intuitivně cítí styčné prvky svého díla. Divákům přeji, aby si užili jejich nacházení.

Barbora Lungová

 


Vladimíra Sedláková a Martin Skalický
Jeden a jedna / Geometrie,

kurátoři: Miroslav Jiřele a Irena Velková

 19. 3. - 9. 5. 2014, ND Brno - Reduta


Geometrie dvou východisek

V budově Reduty Národního Divadla v Brně je možno do 9. 5. 2014 vidět výstavu dvou brněnských umělců odlišných generací. Vladimíra Sedláková, věkově spřízněná např. s Vladimírem Kokoliou či Petrem Veselým (s nimiž prošla na AVU Smetanovým ateliérem), a o generaci mladší Martin Skalický (studoval FaVU u Michala Gabriela) jsou představeni v neobvyklém spojení, jehož ústředním motivem je geometrický princip.
Vladimíra Sedláková, nestorka naší geometrické malby, byla v mládí formována mj. malířem Robertem Hliněnským, ale i teoretickým postojem Igora Zhoře či Jiřího Valocha. V textech zhodnocujících její tvorbu bývá vždy zmíněna její zkušenost se světem techniky. Autorka pracovala čtyři roky mezi maturitou na strojní průmyslovce a přijetím na AVU v projekci ve Zbrojovce, kde byl zaměstnán i její otec. Průmyslové prostředí znala od malička z první ruky a bylo proto poměrně logické, že výchozím bodem její vlastní tvorby se staly důvěrně známé technické nákresy strojů, a později, od 90. let, grafů, které různým kombinatorickým způsobem přetvářela a variovala, částečně s použitím počítače.
Je zajímavé, že v generaci narozené v padesátých letech nenajdeme příliš mnoho malířů, kteří by byli podobně zaujati geometrií jako Vladimíra Sedláková. Nejbližší přístup najdeme pravděpodobně ve tvorbě o osm let staršího Fanise Ainacidise (člen Klubu konkretistů, studoval SUPŠ v Brně) nebo o osm let mladšího Jiřího Matějů. Reálně ale ovlivňovali Vladimíru Sedlákovou umělci, kteří geometrické principy začali uplatňovat na české scéně již v šedesátých letech.
Jiří Valoch zmiňuje v jednom ze svých textů o autorce pozici geometrického umění za normalizace, které bylo pravým opakem oficiálních trendů; bylo vyvzdorované a de facto podvratné. Je zajímavé uvědomit si tuto skutečnost v širších souvislostech, kdy například vstup na scénu v New Yorku na konci osmdesátých let generačně stejně starých autorů kolem okruhu Neo Geo se odehrál v závěru tehdy bezprecedentního boomu trhu s uměním a reprezentoval oficiální struktury uměleckého světa.  

Nejnovější tvorba Martina Skalického prezentovaná v Redutě podléhá geometrickým principům. Musíme si ale uvědomit, že Skalický vždy vychází z figury. Někdy tvoří naprosto realistické, ba až hyperrealistické sochy, jindy z figurek vytváří ornamenty (např. v sérii z dob studií na FaVU, kdy naprosto popisnou pornografickou scénku převedl multiplikací a variací na ornament, který by si leckdo na první pohled spletl s tapetou). Na posledních výstavách, např. v Bechyni či v Galerii Ars v Brně, představil figurální kompozice, které vychází z textilní formy - jako by byly šité z mnoha polštářků. Skalickému je téměř vždy vlastní lehký humor a satira na žánr figurální sochy, což se ostatně projevuje i na sérii vystavené nyní v Redutě. Na první, a leckdy i na druhý pohled možná ani nerozpoznáme, že se vlastně jedná o akty, nejdříve méně, s postupem času stále více redukovaných do geometrické formy. Pokud nalezneme klíč, není nakonec problém rozpoznat figuru i v těch zdánlivě nejabstraktnějších, nejminimalističtějších kompozicích. Způsobem, jakým zde geometricky skládá figuru,  se Skalický paradoxně přibližuje např. Jiřímu Načeradskému nebo Pablo Picassovi.
Nicméně s Vladimírou Sedlákovou spojuje sochaře ještě jedna věc. První akty, které Skalický v této sérii vytvořil, jsou rovněž inspirovány Zbrojovkou - ba jsou přímo Zbrojovkou. Autor zde má již dlouhou dobu ateliér a při bourání jednoho objektu použil starých latěk ke stlučení svých nástěnných soch. Jestliže prvotním impulzem technických obrazů V. Sedlákové byla snaha o tehdy současné zachycení industriálního věku, Skalického objekty ze stavební sutě kdysi věhlasného podniku nepřímo dokumentují zánik této doby.

 Byť je setkání výše zmíněných autorů na výstavě v Redutě poměrně náhodné, vizuálně funguje a zajímavým způsobem staví do kontrastu puristický přístup ke geometrické výstavbě obrazu s přístupem poněkud intuitivnějším a rozhodně eklektičtějším, tak jak je to charakteristické pro dnešní třicátníky kombinující a oživující poválečné konstruktivistické přístupy.

Barbora Lungová


 

 

Martin Skalický